Patrik František - Životopis

Po maturitě s vyznamenáním František směřuje do Olomouce, do noviciátu bratří kazatelů. 4. června 1935 přijímá řádové jméno Patrik. V dopisu otci Albertovi psaného dva měsíce po vstupu do řádu čteme prorocká slova:

„Uvědomuji si znenáhla jasněji, že stát se řeholníkem, vstoupit do kláštera, není ještě všechno – že samým vstupem jsem se zřekl jen z malé části světa. Zříci se toho, k čemu je člověk skoro lhostejný – to nic není. Ale zříci se sebe – tato veliká práce mi nastává, a nebýt vědomí, že milost bude pracovat se mnou, bylo by šílenství vůbec se do ní pouštět.“

Motivem Patrikova povolání se stává radost. Témuž otci píše o Velikonocích 1937:

„Myslím, že spolehlivým měřítkem pravého řeholního života by mohla být radost. Ne smyslová, živočišná, ale vnitřní radost nadpřirozená, jásavá…“

Představení v něm brzy rozpoznali velké intelektuální nadání, proto ho v akademickém roce 1938/39 vyslali na studia do belgického řádového učiliště Saulchoir. Za možnost studovat v cizině byl řádu nesmírně vděčný. Pod vedením profesora Congara se zabýval především otázkou eklesiologie a jednoty křesťanů. V Belgii však Patrika zastihlo obsazení Československa Německem a zřízení protektorátu. V den anexe přišel za otcem Congarem se slovy: „Milý otče, nyní miluji Francii dvojnásobně, protože už nemám vlast.“ Bratr Patrik žádal otce provinciála Tomáše Dittla, aby směl zůstat v Belgii a narukovat do francouzské armády, která bojovala proti Německu. Bylo mu však nařízeno, aby se neprodleně vrátil do vlasti.

25. ledna 1941 však pro Patrika náhle přišlo gestapo, aniž by sám věděl proč. O tom, co mu klade za vinu, se bratří dozvěděli až z tajného dopisu z vězení v srpnu roku 1941:

„Po vzniku protektorátu jsem se přidal k hromadné žádosti Čechů v cizině o zavedení české čtvrthodinky u francouzského rozhlasu pro Čechy usazené ve Francii a Belgii, protože jim bylo znemožněno poslouchat Prahu, jakmile se ocitla v nepřátelské Říši… udělal jsem to jako povinnost Čecha v přesvědčení, že nejde o politiku a že se to netýká Německa, ale v mém obvinění to bylo překrouceno. Tak přišli na mé jméno a zatkli mne…“

První tři týdny strávil v Olomouci na samotce, nicméně jeho zpráva bratřím se nese v optimistickém duchu. Zdá se, že klášterní život je dobrá průprava na život v tvrdých podmínkách, ale spíše jde o zásah cenzury:

„Jsem zde spokojen a trávím den za dnem radostně v naprosté odloučenosti od světa jako mnich. Breviář ovšem nedostanu dřív než po výslechu a tak se modlím, co umím zpaměti: mariánské hodinky, kající žalmy, nedělní Primu a kompletář – a růženec na prstech. Zítra už bude druhá neděle bez mše svaté – i za to díky Bohu. On nepřipoutal milost k svátostem. Jídla je dost, ani to všechno nevypiji, nesním – a křupkavý chléb a načechraný slamník též přispějí (není-liž pravda, bratře Ignáci, vy je dovedete ocenit?). Jenom když uhodí větší zima, je to cítit… příště bych prosil též o teplé papuče a rukavice – modrají či černají mi někdy prsty…“

Ve skutečnosti to bylo s pohodlím a stravou jinak. Na samotkách bylo obvykle zakázáno se posadit, k únavě a zimě se přidávala nedostatečná výživa. Z druhého lístku psaného ke konci února je zřejmé, že Patrika už přemáhá vyčerpání. Po Velikonocích mu byly definitivně odebrány všechny knihy, včetně breviáře, a on zůstal opět odkázán na svoji paměť a deset prstů. Postupně se musel začít smiřovat s tím, že jeho školní rok propadne, že ho mine dokonce i kněžské svěcení, ke kterému se tento rok připravoval. Kratší moták, propašovaný v prádle po Velikonocích, obsahuje smutný povzdech: „Modlím se … hlavně za Vás, kandidáti svěcení. Dopřeje to někdy dobrý Bůh i mně?“ V den, kdy byli jeho spolubratři svěceni, „vozil hlínu a tloukl kamení, stejně v den jejich primice.“

V říjnu 1941 byl odeslán do Kaunicových kolejí v Brně. Byl zde velmi krátce, jednalo se jen o přestupní stanici ke „konečnému řešení“.  Do Osvětimi dorazil 21. listopadu 1941. Poslední Patrikův dopis končí slovy: „Objímám Vás všechny a zůstávám v Božích rukou.“

Podle osvětimské úmrtní knihy zemřel 15. 2. 1942. Od spoluvězně, který se z Osvětimi vrátil, víme, jak Patrik prožil poslední měsíce svého života. V mrazu na něj pouštěli hadicí vodu, až začal omrzat. Svázaného ho ponořovali do hluboké močůvkové stoky, vždy na 15 vteřin… . Podle úředního sdělení zemřel na zápal plic, ve skutečnosti zemřel kvůli své víře, tichosti a pokoře, která provokovala bestiální dozorce až k nepříčetnosti.

Bratru Patrikovi bylo 26 let, když položil život za víru a za vlast. Jeho dopisy, básně z vězení a především svědectví spoluvězně nás nenechává na pochybách, že zemřel jako světec, s pokorou, vírou a věrností až do posledního dechu.

30. 7. 1947 byl Patriku Kuželovi – jako účastníku národního odboje – udělen prezidentem Edvardem Benešem Československý válečný kříž 1939 in memoriam „v uznání bojových zásluh, které získal v boji za osvobození Republiky československé“. Toto vyznamenání zdobí jeho symbolický hrob na vlčnovském hřbitově.