Joseph Hien OP

Nejdůstojnější Otče.

Velice Vám děkuji za zprávy, které jste mi poslal o našem velmi oplakávaném br. Patriku Kuželoví. Mé úzkosti prožívané v těchto šesti letech se proměnily v žalost. A v jakou žalost! Br. Patrik byl můj důvěrný přítel. Je mrtev! A v jakých hořkých okolnostech! A po jakých dlouhých strašných utrpeních tělesných i duševních! Jeho smrt je strašlivá pro všechny ty, kdo ho poznali.

V Saulchoiru byl Patrik, jako dp. Petr [Rosarius], řeholník plný lásky, přímo předcházel přání, úslužný, laskavý, milovaný ode všech. Poněvadž i on měl velikou zbožnost vůči Nejsvětější Panně a našemu svatému Otci Dominikovi, přicházel každý večer, aby mi pomohl trhat květiny k výzdobě jejich soch v ubytovně studentů O. P.

V červenci 1939 jsem se připravoval na přijetí kněžství a br. Patrik mě žádal, aby mi mohl přisluhovat při mé první mši sv., což mělo být 17. července. Nadto, poněvadž jsem byl velmi vzdálen od své vlasti (Indočína), navrhl mi, abych jel na velké prázdniny do Československa, po svém kněžském svěcení, což jsem přijal s velkou radostí.

Avšak tato má touha se neuskutečnila. Ani br. Patrik mi nepřisluhoval, ani já jsem nejel k vám. Proč? Na Váš kraj se řítily těžké události a br. Patrik dostal nařízení od Vdp. Otce provinciála, aby se vrátil do svého kraje po ukončení školy. Bratr Patrik ho žádal, aby směl zůstat a dát se zařadit do francouzské armády – válka byla nevyhnutelná – a bojovat proti Němcům, kteří obsadili jeho vlast. Ale Otec Provinciál mu nařídil podruhé, aby se okamžitě vrátil s br. Petrem Rosárem. A tak odjel týden před mým kněžským svěcením a daroval mi na upomínku svou fotografii. Psal mi v srpnu 1939 a říkal, že je velmi rád, že uviděl svou rodinu a své řeholní bratry, a že se začal učit italsky, protože, jak psal, může být poslán do Itálie pokračovat ve svých studiích.

Důstojný br. Patrik Kužela byl vlastenec. Miloval velice svou zem. Když dostal zprávu o invazi a o zřízení německého protektorátu nad Československem, řekl mi rozhořčeně: „Dopadnou nešťastně u nás… my je nenecháme na pokoji.“ jiného dne, po večerní rekreaci, přišel za mnou a povídá mi se smíchem: „V poledne, během společné rekreace, podlehl jsem ‚slabosti‘ a řekl jsem Otci X… (Němec), že i já teď prostě patřím do německé rodiny. Avšak hned nato jsem se začervenal a litoval jsem, že jsem řekl tato užvaněná a nedůstojná slova.“

V každém případě jsem nikdy nevěřil, že bratr by dělal politiku a účastnil se podzemní protinacistické činnosti, ani ve Francii, ani doma během okupace, neboť byl velmi dobrým řeholníkem; a že – s druhé strany – by mu to jeho představení nebyli dovolili. Přes toto mé přesvědčení, přicházely z Československa zneklidňující zprávy o vzbouřeních a protinacistických manifestacích, po kterých následovala krvavá potlačování a zabíjení. To vše zvyšovalo moje úzkostné starosti o br. Patrika.

Po zastavení bojů německo-francouzských v letech 1940–41 napsal jsem d. Otci Provinciálovi (nebo převorovi v Olomouci?) kratičký latinský dopis, co je nového s Patrikem. Nedostal jsem však žádnou odpověď. Nevím, zda dopis došel na místo určení.

Konec konců, přesto že nevinen, oplakávaný br. Patrik Kužela trpěl a zemřel; obět barbarství pohanského nacismu. Jsem si jist, že obětoval své utrpení a svůj život pro dobro své milované vlasti, pro vítězství spravedlnosti a pro mír ve světě.

Requiescat in pace!

Nikdy jsem se nepřestal modlit za něho, zvláště během války, ve svých obavách o něho. Doufám, že se raduje nyní ve věčné blaženosti za to všechno, co hrdinského udělal a vytrpěl po slávu Boží. Avšak tato naděje mi nebrání, abych nepokračoval v modlitbách za něho.

Přijměte, Nejdůstojnější Otče, vyjádření mého uctivého a bratrského přátelství v našem Otci sv. Dominikovi.

Fr. J. Hien OP